Operace před objevem anestezie – byl to doslova závod s časem!

Srp 28, 2013   //   by Martin Franko   //   Anestetika, Celková, Léky a jejich použití, Studium  //  No Comments

Prvopočátky anesteziologie spadají do starověku. V Egyptě a Sýrii používali lékaři odvary z opia a mandragory k potlačení bolesti.

V roce 1846 byla v americkém Bostonu provedena první operace, při které byla použita éterová anestezie (anestezie). Objev anestezie (narkózy) tvoří jeden z nejvýznamnějších předělů v historii lékařství. Po jejím zavedení se lékaři mohli soustředit na svůj výkon a pacienti nemuseli při každém chirurgickém zákroku podstupovat nelidská muka. Dnes využívá lidstvo dobrodiní anestezii již více než jeden a půl století.

Píše se pátek, 16. října 1846, kdy se v posluchárně bostonské nemocnice v USA konala další z řady veřejných chirurgických operací určených odborným zájemcům. Tentokrát však nechal operující lékař John Collins Warren předem oznámit, že předváděný zákrok proběhne bezbolestně, s použitím zcela nové “narkotizační” metody. Zvědavost mezi přítomnými se mísila s nedůvěrou. Často bylo slyšet skeptické názory. Copak je něco takového vůbec možné?

Krátce před zahájením operace vstoupil do sálu William Thomas Green Morton s malou nádobou pod paží. Pacient po vyzvání několikrát vdechl výpary tajemné tekutiny, po chvíli zvrátil oči v sloup a klesl do operačního křesla. Lékař pak za naprostého ticha odstranil zřetelný tumor pod pacientovou čelistí. Operace trvala sotva pět minut. Warren se poté obrátil k publiku a pronesl: “Pánové, tohle není žádný humbuk.”

Historie anestezie
Po celá staletí se ve středověkých lazaretech a špitálech rozléhaly výkřiky ztrápených pacientů. Operace tehdejších lékařů mohly na první pohled připomínat drastické veřejné exekuce a končívaly mnohdy smrtí pacienta. Proto bylo obvyklé, že nemocný si před operací urovnal své pozemské záležitosti a připravil se na věčnost. V Polní příručce ranhojičů ze šestnáctého století našli budoucí felčaři tento návod k amputaci nohy: “Item když je ten oud třeba odříznout, potom musíš nemocnému uložit, aby se nejprve vyzpovídal a přijal svátost oltářní dříve, než začneš řezat. A rovněž chirurg má nejdřív vyslechnout mši, aby mu Bůh dal štěstí v jeho počínání.”
Na štěstí a na úspěchu operace závisel často i další chirurgův osud. Nezřídka musel po nezdařeném zákroku prchat před pomstou rozhněvaných příbuzných. Proto se lékaři snažili získat přízeň příbuzenstva. Samotného nemocného nechávali v péči duchovního, jehož úlohou bylo “povznést pacientovu mysl k Bohu”. Pro církev byla fyzická bolest nutnou součástí pozemského života člověka, díky níž si mohl vykoupit cestu do nebe a následovat tak příkladu Ježíše Krista.
Již ve starověku byly ovšem známé bylinné odvary, které otupovaly vědomí a pomáhaly snášet bolest. Antičtí lékaři k tomuto účelu měli k dispozici například blín, mák, bolehlav nebo mandragoru. O jejich využití nás zpravují Hippokrates (kolem r. 400 př. n. l.), Claudius Galenus (2. stol. n. l.) nebo Giovanni Boccaccio (1313-1375). Zvolený prostředek mohl být aplikován pomocí “uspávací houbičky”. S nástupem inkvizice se však bylinné prostředky a bylinkářky staly podezřelými a jejich využití v lékařské praxi upadlo v zapomnění. Obrat měl přinést až objev moderních omamujících prostředků.

Operace před objevem anestezie – závod s časem
Bez uspání pacienta pomocí anestezii nebylo dříve možné provádět některé druhy chirurgických zákroků, například operace hrudní nebo břišní dutiny. Velkou úlohu hrál v chirurgii čas, neboť zákrok musel být dokončen dřív, než nemocný zemřel na následky šoku. Slavní chirurgové často soutěžili rychlostí práce více než kvalitou. Napoleonův osobní lékař Dominique Larrey dokázal amputovat paži v ramenním kloubu během dvou minut. Londýnský lékař sir Robert Liston míval dokonce při operacích pomocníka, který mu měřil čas. Amputaci nohy zvládal za dvacet pět sekund. Pracoval v takovém tempu, že jednou při amputaci nohy ve stehenní oblasti omylem odstranil i pacientovo varle a dva prsty svého asistenta.
Na bolest pacientů nebyl brán příliš zřetel, byli koneckonců stejně již jen pár kroků od smrti. Svérázné metody k umrtvení používali často vojenští lékaři na bojištích. Někdy stačil dobře mířený úder do hlavy, jindy se aplikovalo přiškrcení krční tepny nebo zavěšení pacienta až do bezvědomí. Jiný postup při bolestivém narovnání vyvrtnuté nohy popisuje sir James Paget: “Pacienta jsme posadili zpříma na židli, ovázali jsme mu paži nad loktem a z žíly pod obvazem jsme pouštěli krev. Muselo jí být tolik, aby pacient upadl téměř do bezvědomí. Potom ochably jeho síly a bylo možné nohu opět srovnat do správné polohy.”

Úspěchy i nezdary při zavádění anestezie
Je s podivem, že na myšlenku využití uspávacích prostředků k anestezii při operacích přišli lékaři až tři sta let poté, co Paracelsus popsal tyto vlastnosti u éteru, a padesát let po zjištění omamných účinků rajského plynu. V Evropě se na novou operační metodu zpočátku dívali rezervovaně jako na “americký trik”, ovšem již v roce 1847 provedl lékař Johann Ferdinand Heyfelder první operaci s použitím éteru na území Německa. Za dva měsíce měl podobných zákroků s použitím éterové anestezii za sebou celou stovku.
S rostoucím počtem operací se brzy objevily první případy úmrtí pacientů v důsledku předávkování. Éter se tehdy kapal na šátek, který pokrýval pacientův obličej, a dávkování se řídilo jen citem.
Po krátké době byl éter nahrazen chloroformem. Ten se začal nově užívat i v porodnictví. Proti tomu se však ozvala církev, neboť v Bibli stojí, že žena má rodit v bolestech, aby tak odpykala dědičný hřích. James Young Simpson, propagátor nové metody a osobní lékař královny Viktorie, se ovšem nedal zastrašit a v Bibli vyhledal místo, které naopak svědčí ve prospěch anestezii: “I uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, až usnul. Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem. A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu…” Proto byl Bůh vlastně prvním anesteziologem. Konečného uznání se však chloroform a anestezie dočkaly teprve poté, kdy ji při svém sedmém porodu v roce 1853 využila sama královna Viktorie.
S přibývajícícmi zkušenostmi s narkózou se objevily i nové problémy, například nebezpečí zapadlého jazyka nebo zvratků, které mohly ohrozit život pacienta. K výbavě lékařů tak přibyla nová zařízení jako “držák jazyka podle dr. Langeho”, “Beckova čelistní páka” nebo “rozevírač úst podle Lorenze Heistera”.

Anestezie dnes

Po padesáti letech experimentování v oblasti anestezii se nakonec prosadila metoda užívaná dodnes. Do pacientova hrtanu se zavede plastová kanyla, kterou proudí narkotizační médium.
Příprava na operaci nezačíná návštěvou faráře, ale anesteziologa, který zjišťuje všechny potřebné údaje k provedení anestezie – prodělané choroby, užívané léky, vztah k nikotinu a alkoholu.
Před operací dostane pacient uklidňující tabletku (většinou dormicum) a může být dopraven na operační sál. Následuje nitrožilní injekce, která vyvolá během několika sekund útlum vědomí (např. thiopental). Další injekce ochromí svalovou činnost (např. succinylcholinjodid), aby bylo usnadněno vložení kanyly do hrtanu. Teprve potom do těla operovaného proudí vlastní narkotizační plyn. K anestezii dnes slouží moderní plyny (např. sevofloran). Protože anestezie vyřazuje z činnosti i dýchací svaly, je třeba pacienta napojit na přístrojové dýchání. Moderní anestezie umožňuje mnohem přesnější dávkování a zaručuje vysokou bezpečnost.
Během operačního výkonu je pacient neustále udržován na příslušné anestetické úrovni. Přesto se ve výjimečných případech může stát, že během operace vnímá okolí (což neznamená, že také cítí bolest), hlasy lékařů nebo zákroky na svém těle. Pozdější vzpomínky na tyto stavy mohou vyvolávat úzkost, nespavost a deprese. Byl zaznemenán i případ muže, který během operace dával pohybem palce u nohy lékařům znamení, že je při vědomí. Aby se podobným případům předcházelo, má se práce anesteziologů v budoucnu opírat o detailní počítačové vyhodnocení hloubky anestezie (např. monitoring EEG). Podle intenzity naměřených elektrických proudů v mozku lze pak určit hloubku anestezie.
Jiným postupem při operacích je takzvaná epidurální anestezie. V tomto případě je potlačena bolest, nikoli však vědomí. Účinná látka je aplikována v blízkosti míchy a zasahuje příslušné nervové dráhy. Tímto způsobem se v poslední bobě provádějí na univerzitní klinice ve Frankfurtu nad Mohanem dokonce i větší operace srdce. Výhodou je nižší zatížení pacienta, který může někdy již dvě hodiny po operaci jíst, číst nebo dokonce vstát. Operace se prování při plném vědomí a vyžaduje od operovaných značnou dávku odvahy a pevné vůle.

Leave a comment

You must be logged in to post a comment.